Autor příspěvku: Dr. Ivan Tomek
Jak už to bývá, při rekonstrukcích bytu se zjistí, že člověk má spoustu věcí, které už nepotřebuje. Docela pěkný porcelánový servis jsme zabalili a odnesli do bazaru. Prohlédli, vzali talíře, talířky, misky, slušně zaplatili, ale polévkovou mísu ne, tu nechtěli.
„To dneska nikdo nekoupí,“ poučil nás mladý majitel.
Tak to chodí.
Polévkové mísy jsou věcí minulosti.
Polévky ale ne, ty se jedí pořád, jsme v Čechách.
Společná jídla celé rodiny jsou věcí minulosti. A nejde jen o rozvodovost, ani větší rodiny nejedí spolu. Žijeme asynchronněji, fragmentují se nejen media, ale i trávení času.
Stejně tak norská firma Stokke narazila na nezájem když ve Francii chtěl prodávat Tripp Trapp, židli pro děti s nastavitelnou výší, aby mohly jíst u stolu společně s rodiči. Nordström a Ridderstrale: Funky business, Bookhouse publishing 2002)
Děti jedí ve svém světě a ve svém čase a navíc – zejména mladí lidé – jsou zvyklí dělat několik věcí současně (multitasking). Jenom jíst polévku ? Jenom se dívat na televizi ? Jenom psát úkoly? Proč, když je možné dělat několik věcí „najednou“ ?
Je to součást složitého sociálního procesu rostoucí individualizace, osobní volby z nesmírně (a místy nesmyslně) široké nabídky, kterou máme.
Dívám se na to na co já chci, poslouchám to, co já chci, ne to co někdo vysílá, vybírám si. Proč bych měl jíst to co ostatní když nechci? . Proč jíst tehdy kdy chtějí ostatní když nechci ? Není to nutné, jako dřív, protože mi to nikdo nesní, jídla je dost, nevystydne mi, strčím si je do mikrovlnky a nebo ho budu jíst studené – když sám chci.
Něco mne nebaví tak to ignoruji, zcela, ne že tomu věnuji jen mírnou pozornost. Odejdu z přednášky, z filmu, hned - pokud mne nebaví.
To není protest, to není cyničnost – hezky to vyjadřuje mladý Vorel v Gymplu, když udiveně odmítá ideu, že by tvorbou grafitti proti něčemu protestoval.
Spotřebitel, zejména mladý, si vytváří nejen vlastní jazyk, ale i vlastní sociální vazby a co je pro marketing podstatnější, vytváří si i svoje trhy. Žijí ve svých komunitách, opět obvykle ne jediné, ale několika a proti dřívějším generacím tyto komunity (kmeny, jak říkají Nordström a Ridderstrale), nejsou regionálně kompaktní. Pro naši generaci bylo normální, že většina přátel byly děti ze sousedství, okolí, pak ze základní školy, střední atd., ze zájmových kroužků, ale i ty se fyzicky scházely a pokud někdo dojížděla zdaleka, míval s tím problémy.
Dnes ne – hluboce jsem ten rozdíl pocítil, když před už dost lety hrál v Praze Shane MacGowan s Popes, opilý jako obvykle, zdravil nás slovy „Hello Germans“, nevěděl, kde je, ale zpíval skvěle. Šli jsme na něj se synem, nahráli, Jakub to vyčistil a druhý den ráno když se vrátil ze školy, pouštěl mi jiný koncert. „To je od Toma,“ povídal. „Kterého?“ No toho kuchaře z Malmö, kámoše, od tam Shane hrál před měsícem.“ Nikdy se neviděli, možná se nikdy neuvidí, ale to je jim oběma jedno – jsou kamarádi, povídají si, mění si věci a jsou v živém kontaktu.
A myslím si, že tvrdit, že jde o jiné, redukované a ne tak intenzivní přátelské vazby, je možná projev toho, že nestíháme vnímat změny a měříme postaru.
Mladí lidé nejsou ani hloupí, ani tak strašně složití, ale jsou svoji. Nemají rádi když jsou nuceni, což jsme nebyli nikdo, ale oni mají větší možnost volby a výběru a učí se jí využívat.
Musíme je v marketingu a komunikaci zaujmout, brát jako partnery, ne jako objekt. Nemají rádi prodejní tlak, méně je ovlivňuje reklama, jenom nadsázka, přehánění, vychvalování je nebere.
Pokud budeme marketing pro mladé dělat jako kdysi, zbudou nám jen ti hloupí z nich, snadno manipulovatelní, ale ty je horší udržet. A taky nebudou tak úspěšní a solventní.
Dr. Ivan Tomek
Recent Comments